Když moje matka ukládala vyžehlené plínky k dalšímu použití, protože já jsem je už nepotřeboval, táta balil do dřevěného kufru všechny předepsané věci, protože byla vyhlášena mobilizace a do čtyřiadvaceti hodin musel být u útvaru. A jsme rovnýma nohama v časovém období, které mně seznamovalo se spoustou zázraků z nichž se mně vryl do paměti především gramofon.
Táta jich měl hned několik a další kupoval nebo vyměňoval za jiné a i když jsme měli hluboko do kapsy, pro svého koníčka obrokem nešetřil. První gramofon, který mně uvízl v paměti byl ten s troubou, trouba byla na hranatém podstavci, z něj trčela vyzývavě klika a tou se točilo, aby se natáhlo péro , které podobně jako hodinkám zajišťovalo pohyb. Občas prasklo a to pak byl poprask, kdo to zavinil. Na kulatém talíři vně podstavce černá placka nesla název buď Ultraphon nebo Esta a samozřejmě název písně, interpretů atd. Na každé straně byla jedna píseň a když se jedna přehrála, musela se deska otočit. Bakelitová krabička podobná té, ve které se dnes prodává obyčejnější kaviár skrývala jehly. Byly to jakési hřebíčky bez hlavičky, které se vkládaly do zvukovky a musely se měnit po přehraní každé desky. Desky byly choulostivé na náraz a tak někdy nevydržely ani pád na koberec. Ten jsme ovšem doma neměli a dřevěná podlaha udělala své, následně otec také. A tak když jsem se ocitl v obecné škole, v prvním ročníku a první lavici /protože jsem špatně viděl a k "doktorovi" to vyšlo až za tři roky/ znal jsem už texty spousty tenkrát oblíbených písní především z dílny R.A.Dvorského, Karla Vlacha a Jaroslava Maliny a když mě paní učitelka požádala, abych zazpíval nějakou písničku, myslím že jsem spustil "Já miluji jen vás a vaše oči šedé..." Pobavilo ji to, ale doporučila spíš "Skákal pes, přes oves..." Hvězdným souborem tátovy sbírky desek byly ovšem vojenské pochody, určitě jich bylo kolem padesáti a na ně nesměl nikdo ani šáhnout. V opačném případě šáhl táta na mně, případně sourozence. Urodili se postupně celkem tři. Naprosté tabu bylo vyhlášeno na desky s "lechtivým" obsahem, které byly uschovány na půdě pod prkennou podlahou. Vzhledem k tomu,že jsme je s bráchou objevili mohu dnes zasvěceně sdělit, co bylo v této oblasti hitem. Přehráli jsme si "Za tou naší garáží, Anča na mně doráží,má..." a na jiné desce bylo povídání o tom, jak si pan Karásek pšouk.
Gramofon na kliku byl pro nás velmi důležitý už proto, že nepotřeboval elektrický proud, jehož výhody jsme okusili až uprostřed války. Tenkrát se otec rozšoupl a nastala u nás éra elektrických gramofonů, které výpadaly jako dnešní skřínka na chleba a bez reproduktoru si ani nevrzly. Otec pořídil jeden, který měl ozvučnou desku zhruba metr krát metr, zesilovač na lampy a vozík. S tímto zařízením se stal zřejmě jedním z prvních diskdžokejů u nás. Vyhrával po hospodách a ke konci války zákopníkům, civilistům, kteří byli nahnání protektorátní vládou kopat protitankové zákopy. V zabraném rekreačním středisku První brněnské strojírny, která byla ve vesnici s osmisty obyvateli poblíž Valašského Meziříčí, jich bylo umístěno kolem dvou stovek. Chtiví zábavy a tance přivítali tátovu iniciativu a tak pár týdnů každou sobotu vyhrával k poslechu a k tanci k velké nelibosti mé matky, které vadila především sešlost žen na této zábavě, kde se ve věkovém spektru od osmnácti do pětašedesáti vyskytovaly svobodné matky, hledající budoucího otce, staré panny, sahající po jedné z posledních šancí, kypré vdovy, hledající naplnění retrospektivy svých minulých let a nevěrnice, riskující kvůli chvilkové zábavě pořádnou nakládačku.
Válka skončila, ne však gramofony. Když se po čase začaly prodávát výhradně desky na téma "Šel Frantík kolem zahrádky" a "Kupředu levá" přestal nakupovat desky a osedlal dalšího koníčka, který už delší dobu řehtal pře prahem našeho domu, rádio.
Nemám dnes ani jeden z těch gramofonů, ani jednu desku a je mně to líto. V mé stáji ovšem pohazují hřívou stejné koně, jsou jen poněkud vzrostlejší, náročnější a mají jiná jména: jazz, rock and rool a rythm and blues nebo i moravské lidové písně.
