Nostalgik | Očima vzpomínek: capart

    Vstupuji na tuto stránku a do tohoto blogu s břemenem 79 let na zádech a mozkem, který si nevzpomene ani na to, jak se jmenuje soused v domě přímo naproti. Nebo to alespoň kratší nebo delší chvíli trvá. Pokud si má ovšem vzpomenout na to, co se dělo v době, kdy ještě patřil malému capartovi jménem Jaroslav, řečený Jarek, to je jiná. Vzpomínky vyskakují jako vyplašení pulci nad vodu a vytvářejí uzlíky na šňůře mého života. Jednou jsou růžové, jindy šedé, občas bílé a nikdy zcela černé. A ty bych vám chtěl jeden po druhém rozvazovat a těšit se, že vám padnou do oka. A tak vás dnes pozvu přímo do naší rodiny někdy v roce 1940.

Ke konci ledna měla většina zahradníků, a na dědině byli někdy i dva až tři, hluboko do kapsy. Úspory z podzimu minulého roku, jež představovala hromádka papírových korunek z Dušiček a Vánoc pomalu,ale jistě brala za své. Muselo se koupit uhlí a když na ně nebylo, chodilo se kolem železniční trati, kde se našel i pytel černého uhlí, které vyhodil topič lokomotivy, když se mu zdálo nekvalitní. Jistou pojistkou bylo i "kučování" pařezů nářadím, kterému se řikalo kučovnice. To byla dřina, kterou by dnes málokdo podstoupil.

Pošťák přinesl dobírku se semeny, stolář vzkázal, že prkýnka na kastlíky pro pikýrování rostlinek jsou k odebrání, v železářství navážili kilo hřebíků do kornoutu a ze skladu přinesli několik klubek špagátu, u Nováka bylo třeba koupit půl kila tabákového prášku na hubení škůdců ve skleníku, na pumpě se prodřela kožená manžeta, sklenář přivezl dvě bedny skla na vyspravení pařeništních oken a za kdoví co ještě bylo třeba zaplatit, nebo přemluvit dodavatele, že už brzo bude jaro a utržíme.